Spiritualita

Paulánský terciář je člověk žijící ve světě, který touží naplnit svůj život podle požadavků Evangelia a ve věrnosti postní spiritualitě Nejmenších. Skrze modlitbu a pokání usiluje o prvenství Boha ve svém životě a o vítězství duchovních hodnot nad časnými. Tím ukazuje cestu, která vede k obrácení a osvobození od hříchu. Terciář touží následovat svým životem Krista chudého, poslušného a kajícího. Skrze vytrvalou osobní a společnou modlitbu, rozjímání Božího slova, pravidelný svátostný život a skutky kajícnosti prohlubuje svůj vztah s Bohem. Tím posiluje svou naději, víru a lásku, které touží přinášet do světa, a svým životem chce svědčit o nekonečné Boží lásce ke každému člověku.  Po vzoru Krista má účast s posledními a trpícími, hlavně s hříšníky, a kajícím životem chce přispívat ke smíření a odčinění hříchů vlastních i druhých lidí.

 

Sv. František z Pauly

Svatý František z Pauly se narodil 27. března 1416 v jihoitalském městečku Paula chudým, skromným a zbožným rodičům Jakubovi Martolillovi a Vienně z Fuskalda. Přišel však na svět s vážnou oční vadou, a proto ho rodiče svěřili v modlitbě sv. Františkovi z Assisi a slíbili, že když bude syn uzdraven, dají ho na votivní rok do františkánského kláštera. František byl skutečně zázračně uzdraven a v roce1429, když mu bylo 13 let, ho doprovodili rodiče od konventu s . Marco Argentano, kde pak žil a pracoval jeden rok s bratry františkány.

 

Ti si zbožného a pracovitého chlapce velmi oblíbili a chtěli, aby zůstal s nimi. On ale řekl, že to není vůle Boží, a po tom roce s rodiči odešel. Vydali se pak společně na pouť do Říma a Assisi a v Loretě mladý František odevzdal svůj život Pánu slibem čistoty. Cestou se setkával s různými poustevníky, jejichž způsob života se mu velmi líbil, a cítil, že ho k takovému životnímu stylu Bůh volá. Proto když se vraceli domů do Pauly, zůstal v lese za městem a začal tam poustevničit. Věnoval se modlitbě, rozjímání, obdělával půdu, rozmlouval s lidmi, kteří k němu přicházeli. K sobě byl náročný a přísný, Pánovu volání citlivě věrný a postupoval stále od dobrého k lepšímu. Aby se však mohl ještě více a nerušeně věnovat modlitbě, odešel dál od města do paulánských kopců do jedné jeskyně. Celé roky takto přebýval v samotě a ve skrytosti a usiloval o naprosté obrácení svého srdce k Bohu.

 

Původně nechtěl založit nějaký řád ani reformovat církev, nikdy a na nikoho nepoukazoval a nikoho nekritizoval, chtěl prostě žít s Pánem a pro něho. Kolem roku 1435 se však k němu začali přidávat první společníci, sepsala se první pravidla života a stavěly se první konventy v Paule, potom v Paternu, Spezzanu a na dalších místech Kalábrie.

 

Svatý Archanděl Michael mu v jednom zjevení předal znak CHARITAS, a tak se zrodili poustevníci sv. Františka. Roku 1470 bylo jeho poustevnické hnutí schváleno na úrovni diecéze a r. 1474 bylo potvrzeno papežem Sixtem IV. Dlouho se již vědělo o Františkově svatosti a o zázracích, které dělal. Putovaly za ním velké zástupy lidí z celé Kalábrie. Všechny s láskou přijímal a sloužil jim, uzdravoval jakkoliv nemocné, chromé, vyháněl zlé duchy, křísil mrtvé, dával dobré rady. Na svém plášti přeplul přes moře na Sicílii, aby tam v Milazzu postavil konvent, znamením kříže zastavil padající balvany, bez újmy na zdraví opravil rozpálenou pec na vápno, při modlitbě se vznášel nad zemí a jeho cela zářila jasem. Beze strachu se zastával chudého lidu u tvrdých panovníků a vymahačů daní, zázračně sytil hladové dělníky, pracoval společně se všemi celé dny na stavbách konventů, kázal evangelium, četl v lidských srdcích a všichni příchozí od něj vždy odcházeli spokojeni a s pevným přesvědčením polepšit se.

 

Jen jedno jim František s láskou kladl na srdce: "Vyčisti nejdříve svůj dům, to je svědomí, a žij jako dobrý křesťan." Často bral do rukou oheň a ukazoval tak, že "pro toho, kdo miluje Boha, není nic nemožné." s m na sobě ukazoval s velkou láskou a pokorou cestu obrácení, proměny života a pravého pokání. Byl na blízku každému, od nikoho se neodvracel, nikým nepohrdal, považoval se za služebníka všech, na všechny měl čas, a proto byl s takovou oblibou nazýván "dobrý otec".

 

Roku 1483 byl papežem Sixtem IV. vyslán do Francie ke dvoru krále Ludvíka XI., do zámku v Tours, aby mu vyprosil zdraví těla, ale sv. František mu vyprosil to důležitější, totiž zdraví duše - smíření s Bohem, s lidmi a křesťanskou smrt. 

I na královském dvoře žil věrně svým kajícím životem v poustevně ve veliké zahradě nebo ve skromné cele spolu se svými bratry. Do Itálie se již vrátit nemohl a jeho řád se tak rozšířil i do dalších zemí - Francie, Španělska, Německa i do země České. 

Tento muž Boží, který jídával jednou denně kousek chleba nebo zeleniny, spával na zemi a chodil bosý, který celé noci promodlil, neúnavně stavěl kostely a kláštery, věnoval se velkým zástupům lidí a byl rádcem papežů i králů, zemřel v Tours na Velký pátek 2. dubna 1507 ve věku 91 let. 

Jeho řád byl schválen papeži Alexandrem VI. a Juliem II. jako "Řád Nejmenších bratří sv. Františka z Pauly" (Ordo Minimorum) s vlastním znakem CHARITAS (Boží láska). Sv. František přepracoval celkem čtyřikrát svoji řeholi - pravidla života pro svou řeholní rodinu. Poslední verze byla schválena roku 1506 a byl v ní definitivně zakotven slib trvalého postního života (půst od masa a derivátů, vajec a mléčných výrobků).

 

Tento světec byl církví prorocky označen jako "světlo k osvícení kajícníků". Roku 1519 byl svatořečen papežem Lvem X., Pius XII. ho ustanovil patronem italských námořníků a Jan XXIII. patronem Kalábrie. Roku 1562 jeho dosud neporušené tělo spálili kalvinisté a zbylo jen několik zlomků kostí, které jsou nyní v řádu cennými ostatky. Úcta k němu se rychle rozšířila a byl vzýván jako "svatý lásky, ohně a zázraků". Kéž nás všechny provází jeho láskyplné napomenutí: "Pro lásku Boží, něco se sebou dělejte" - s jistotou, že "tomu, kdo miluje Boha, je všecko možné".

 

Posláním bratří paulánů je žít evangelní výzvu k obrácení, přinášet plody hodné pokání a snažit se přivádět lidi k touze po obnově svého života a k hlubokému přátelství s Bohem. Proto se paulánští řeholníci postí a nejedí maso, jako vnější znamení neustálého pokání a jako oběť za všechny lidi. V naší brněnské diecézi mají Nejmenší bratři na starosti mariánské poutní místo Vranov u Brna. Chtějí zde společnými silami vytvořit místo přijetí a načerpání pro všechny, kdo touží po ztišení, zastavení se a po setkání s Bohem. Proto řád buduje na Vranově nové a dostatečně velké Duchovní centrum k pořádání různých akcí převážně duchovního charakteru - exercicií, obnov, kurzů, přednášek nebo modlitebních setkání - pro různé věkové kategorie a životní stavy. Tímto dílem chce paulánský řád přispět k nové evangelizaci našeho národa a k jeho mravní a duchovní obnově.

 

 

Řehole, Konstituce, Direktorium:

 

 

Svatý František Saleský (Yves Boivineau, biskup z Annecy)
Patron třetího řádu nejmenších (Yves Boivineau, biskup z Annecy) (svátek 24. ledna)

Sv. František Saleský - katecheze papeže Benedikta XVI zde.

 

 

Mše svatá z kostela Narození Panny Marie Vranov u Brna  ze dne 9.11.2016 (TV NOE) zde

Po volání s paulány ve Vranově u Brna ze dne 9.11.2016 (TV NOE) zde.

 

P. Pavel Havlát: Pokání, navrácení se k Bohu a k napravení vztahů (11/2017)

P. Pavel Havlát: Řehole a konstituce (4/2017)

P. Pavel Havlát: Velikonoce a milosrdenství (4/2017)

P. Milan Jura: Půst a modlitba (9/2016)